Kdo nekřížkuje, není Čech !

Před komunálními volbami 2010 byla pro tyto stránky sestavena série příspěvků, jejichž cílem bylo usnadnit voličům orientaci ve volebním systému, a případně je inspirovat pro vlastní způsob výběru kandidátů, kterým dají svůj hlas. Hlavní principy se od té doby nezměnily, takže by bylo možné dát sem pouze odkaz na jednotlivé příspěvky, avšak některé odkazy v nich se za tu dobu staly nefunkčními. Proto se jako vhodnější jeví provedení aktuální rekapitulace volebních pravidel včetně zahrnutí změn pro komunální volby letošní. Změny oproti roku 2010 se týkají počtů zastupitelů, a to zvýšení z 27 na 29 pro Prahu 7, a zvýšení z 63 na 65 pro Magistrát hl.m. Prahy. Významnější změnou pro volby do Magistrátu je vytvoření jediného obvodu, zatímco v roce 2010 byla Praha rozdělena do 7 volebních obvodů.Ve zmíněné sérii příspěvků (viz Klubpraha7) jsou základní informace ke způsobu volby uvedeny ve dvou z nich: „Koho volit? Sčítání hlasů“ a „Jak volit? Bez bázně a sebevědomě !“ Vše podstatné z těchto příspěvků je uvedeno níže.

Pravidla hlasování a sčítání hlasů

 Podrobné pokyny, jak odevzdat platný hlasovací lístek, si mohou voliči přečíst přímo na přiložených pokynech u hlasovacích lístků. Chce-li si ale někdo svoji volbu předem rozmyslet a s výběrem kandidátů se případně poradit a domluvit se známými, měl by vědět, za jakých podmínek může výsledky voleb reálně ovlivnit. Proto budou v následujícím textu shrnuty možnosti volby i způsob sčítání hlasů.

Volba strany a/nebo jednotlivců

Počet zastupitelů magistrátu hl. města byl stanoven na 65, každý volič v MČ Praha 7 tak disponuje 65 hlasy pro volby do zastupitelstva hlavního města. MČ Praha 7 stanovila pro léta 2014-2018 počet zastupitelů na 29, každý volič v MČ Praha 7 tak může přidělit 29 hlasů kandidátům do místního zastupitelstva. Při přidělení většího počtu hlasů než volených zastupitelů nebo označení více než jedné politické strany jako celku je hlasovací lístek neplatný, na druhou stranu pro platnost je nutné přidělení minimálně 1 hlasu. Dále je hlasovací lístek neplatný, není-li vložen do úřední obálky, nebo je-li přetržen, nebo když je v obálce více než jeden hlasovací lístek.

Možnosti volby specifikuje zákon č. 491/2001 Sb. Podle jeho § 34 může volič:

- přidělit všechny své hlasy (zde 65 resp. 29) jedné straně (zakřížkování políčka pro stranu)

- přidělit své hlasy jednotlivým kandidátům bez ohledu na příslušnost k politickým stranám,

- přidělit hlasy jednotlivým kandidátům libovolných kandidujících subjektů a současně zvolit jednu politickou stranu, přičemž při sčítání jsou přičteny hlasy nejdříve jednotlivým kandidátům a zbytek do počtu volených kandidátů zvolené politické straně; u této strany se hlasy přidělují kandidátům v tom pořadí, v jakém se nacházejí na kandidátní listině. Pokud by volič chtěl své hlasy volené straně přidělit jinak, neměl by ji volit jako celek, ale zakřížkovat každého jednotlivého kandidáta, kterému chce dát svůj hlas. Možnosti volby znázorňují následující schémata, převzatá se souhlasem P7S :

Obecně také platí, že při volbě politické strany se k případným jednotlivě zakřížkovaným kandidátům této politické strany nepřihlíží a hlasy jsou přiděleny kandidátům v pořadí uvedeném na kandidátní listině. Z toho plyne, že při volbě strany lze hlas nežádoucímu kandidátovi (bez ohledu na jeho pozici na kandidátce) nepřidělit tak, že se buď přidělí někomu z jiné strany, nebo se zcela obětuje. Místo zakřížkování strany se pak zakřížkuje příslušný počet kandidátů této strany, kromě nežádoucího (příp. více nežádoucích).

Z popsaného je zřejmé, že když se voliči rozhodnou, dokážou s pořadím kandidátů pořádně zamávat. A dokonce ty, stranou upřednostňované, vyřadit. Už i kandidující subjekty pochopily, že odrazovat voliče od toho, aby si vybírali mezi jednotlivci, může vést přesně k opačným důsledkům – volič se namíchne a z pořadí kandidátek nezůstane kámen na kameni. Je zřejmé, že volič – jednotlivec opravdu moc neovlivní, ale pokud se rozhodne nad hlasovacími lístky zamyslet dostatek z těch, co jdou k volbám, výsledky voleb mohou být nečekané.

Aby se mohl volič rozhodovat zodpovědně, musel by podrobněji a dlouhodobě sledovat dění ve své obci. Na to ale většina voličů nemá ani čas ani náladu. Potom by bylo velmi užitečně alespoň bezprostředně před volbami se seznámit s dostupnými, s volbami souvisejícími informacemi a případně si promyslet, jakou strategii pro sílu svých hlasů zvolit (komu a kolik hlasů přidělit). Každý z nás má jistě zkušenost, s jak velkým počtem lidí se dokáže zcela spontánně shodnout. Stačí se tedy pouze zbavit komplexu, že se nic nezmění a volit v souladu se svým přesvědčením. Existuje určitě velká pravděpodobnost, že se tak sejde dostatečný počet podobně smýšlejících, s nimiž může být dosaženo kýžené změny. Pro zvýšení motivace, ale i pro možnost odhadu důsledků své volby, je vhodné seznámit se s hlavními principy při přidělování a sčítání hlasů pro jednotlivé kandidáty i kandidující subjekty.

Zjišťování výsledku voleb

Český statistický úřad ze zápisů o průběhu a výsledku hlasování předaných okrskovými volebními komisemi zjistí, kolik hlasů bylo odevzdáno pro každého kandidáta na kandidátní listině a kolik pro každou kandidátní listinu. Dále zjistí celkový počet platných hlasů pro všechny kandidátní listiny, a která z kandidátních listin získala méně než 5 % z celkového počtu platných hlasů; k takovýmto kandidátním listinám a hlasům pro ně odevzdaným se při dalším zjišťování výsledků voleb a přidělování mandátů již nepřihlíží.

Pro konkrétnější představu, o jaké počty voličů se jedná, je možné vycházet z následujících orientačních údajů pro Prahu 7:

Praha 7 má cca 30 500 oprávněných voličů. Obvyklá účast ve volbách je mezi 40 až 50 %, tomu odpovídá počet volících 12 200 až 15 250. Při 29 zastupitelích to představuje potenciál 353 800 až 442 250 hlasů. Při všech platných hlasech (chybějící neplatné hlasy jsou zpravidla v zanedbatelném počtu) je tak pro překonání 5 %-ního limitu potřebné, aby kandidující subjekt obdržel minimálně 17 690 až 22 112 hlasů. Při 29 kandidátech by tedy tento subjekt mělo volit jako celek nejméně 610 až 762 zúčastněných voličů (průměrný počet hlasů na kandidáta).

Preferenční hlasy

Podle § 45 zákona č.491/Sb. se po určení stran, které překročily hranici 5 %, stanovuje pro každou stranu průměrný počet hlasů na kandidáta. Jestliže některý z kandidátů získá více než 10 % hlasů nad tento průměr, postupuje na první místo kandidátky bez ohledu na svoje původní umístění. Je-li takových kandidátů více, je pořadí stanoveno na základě počtu přidělených hlasů.

Na následující realistické modelové situaci pro volbu zastupitelů MČ Praha 7 při výše uvedených počtech oprávněných voličů a účasti ve volbách lze ukázat, za jakých podmínek má volič možnost výsledky voleb ovlivnit. Jak bylo uvedeno, pro překročení 5 %-ního limitu musí kandidující subjekt při plně obsazené kandidátní listině (29 kandidátů) obdržet nejméně 17 690 až 22 112 hlasů, tedy průměr 610 až 762 hlasů na jednoho kandidáta. Aby se některý kandidát posunul na první místo kandidátky, musí získat o 10 % více hlasů oproti tomuto průměru, tedy nejméně o 61 až 76 hlasů. V tomto případě tedy je celkem snadný přesun kandidáta u strany, která sotva proleze požadovaným minimem, tedy do zastupitelstva se dostane jediný kandidát.

U úspěšnější strany je takový přesun obtížnější. Předpokládejme, že žádný subjekt nepřekročí 50 % hlasů (obvyklé maximum je někde pod 30 %). Při 50 % získaných hlasů (176 900 až 221 125 hlasů) tak při plně obsazené kandidátce připadá na jednoho kandidáta v průměru 6100 až 7625 voličů. Pokud by tedy některý z kandidátů tohoto subjektu měl přeskočit na první místo, musel by nad tímto průměrem vyčnívat o 610 až 763 hlasů. S rostoucím počtem hlasů pro daný subjekt se současně zvyšuje i počet hlasů, o které by kandidát, aspirující na přední místo na kandidátce, měl převýšit průměr. Tyto bilance lze znázornit také graficky:

Graf znázorňuje relaci mezi procentem získaných hlasů příslušným subjektem a počtem hlasů, které jsou potřebné k tomu, aby kandidát s takovým „převisem“ oproti průměru mohl postoupit na první místo kandidátky.

U stran s vysokým volebním ziskem je tak pro zamíchání pořadím třeba už určité hromadné revolty voličů. Následující ilustrace nemá být nějakým univerzálním návodem pro využití možností křížkování, ale spíše inspirací pro ty, kteří se ještě nesmířili s tím, jak málo mohou zasahovat do věcí veřejných.

Analogicky jako výše na příkladu Prahy 7 se lze dopočítat potřebných počtů voličů (hlasů) i v případě voleb do zastupitelstva hlavního města. Zde jsou však případné přesuny kandidátů výrazně obtížnější díky řádově vyššímu počtu voličů.

Jak vyřadit nechtěného kandidáta

Nechtěný kandidát se obvykle nachází na volitelné pozici na kandidátce jeho strany. Ale i kdyby se nacházel na vzdálenějším místě, existuje určitá pravděpodobnost, že má-li hodně svých „příznivců“, mohou ho na volitelné místo dostat. Nejsnadněji by se nechtěného kandidáta mohli zbavit příznivci jeho strany tak, že by nezaškrtli tuto stranu jako celek, ale jednotlivé kandidáty kromě nechtěného (nechtěných). Jeden hlas (případně více hlasů) by tak museli obětovat nebo dát jiné straně.

K odstranění nežádoucího kandidáta mohou však významně přispět i voliči jiných stran. Jako nejvhodnější v takovém případě se jeví odevzdání hlasů tolika prvním kandidátům strany nežádoucího kandidáta, kolik lze předpokládat získaných mandátů. Je-li např. nežádoucí kandidát na pozici 2 a strana by mohla získat 8 mandátů, pak je třeba zaškrtnout kandidáty 1 až 9 s výjimkou kandidáta č. 2. Nechce-li volič obětovat tolik hlasů, pak mohou k vyřazení kandidáta přispět hlasy, které budou přidělovány kandidátům na pozicích 3 až 9. Tady ale bude záležet na tom, kolik voličů se na kterých kandidátech shodne. Je sice pravda, že těmito hlasy přispívají pak voliči k celkové bilanci subjektu, který by jinak nevolili, ale na druhou stranu kdyby se takto podařilo eliminovat nežádoucího kandidáta, bylo by to ku prospěchu všech.

Jak přesunout žádoucího kandidáta

Tady je úkol obrácený, tj. žádoucího kandidáta posunout na místo se ziskem mandátu. Je to úkol obdobný jako při eliminaci nežádoucího kandidáta, akorát volič jiné strany obětuje jenom tolik hlasů, kolik kandidátů chce touto volbou přesunout. A zaškrtává pouze tyto zvolené kandidáty a nemusí si případně lámat hlavu s tím, kolik jejich strana získá mandátů. Hůře se ovšem preferuje voličům jedné strany, pokud chtějí své straně dát maximum svých hlasů, pořadí nemohou ovlivnit, na případné zaškrtnutí jednotlivců volené strany se nebere zřetel. Paradoxně však v tomto případě mohou výrazně zasáhnout voliči jiných stran, kteří soustředěním se na kandidáty dejme tomu na pozicích za posledním očekávaným volitelným místem, pro které obětují několik svých hlasů, mohou tyto kandidáty přesunout na volitelná místa.

Koho volit?

Po zvládnutí základních počtů týkajících se možností uplatnění hlasů, které má volič k dispozici, nastává ta nejobtížnější část, a to odpovědět si na otázku, koho volit. V Praze 7 je to jako obvykle obtížné, protože o řadě „nových“ subjektů (i když často se „starými kádry“) se toho moc neví, přičemž některé vznikly účelově krátce před volbami. To samo o sobě není problém v případě, kdy o kandidátech voliči aspoň něco vědí. Vynořila se však i řada nových jmen, o kterých se prakticky nic neví. Jak se s tímto problémem nejlépe vypořádat?

Volič by si zřejmě měl umět odpovědět na několik základních otázek a pomocí odpovědí na ně si ujasnit i vlastní strategii přidělování hlasů. Jako počáteční výběr může posloužit eliminace subjektů, ke kterým nemá vůbec důvěru. Jako další výběrové kritérium může sloužit přebíhavost kandidátů mezi subjekty, často ideově dosti odlišnými, jenom aby se stali starosty. Nepříliš důvěry skýtají také kandidáti, kteří se nechají vytáhnout do zastupitelstva jedním subjektem, aby ho posléze opustili pro lepší místo v jiném, často účelově vytvořeném subjektu. Sílu jednotlivých subjektů by bylo možno nejlépe posoudit podle toho, kolik skutečně funkčních zastupitelů je schopen tento subjekt dodat. K tomu však volič nemá zpravidla dostatek informací, takže může potenciál jednotlivých subjektů pouze odhadovat. Volič by také neměl rezignovat na možnost odsunout z volitelných míst ty, kteří se tam drží zuby nehty, a kteří v minulosti neprokázali ani minimální schopnosti volenou funkci zastávat.

Volit, či nevolit?

Tuto otázku si pokládá stále vysoké procento spoluobčanů, aby se posléze rozhodli k volbám vůbec nejít. K tomu lze napsat následující:

Jakákoliv volba je lepší než žádná volba. I náhodná volba strany nebo náhodná volba šedesáti pěti nebo dvaceti devíti různých kandidátů je lepší než žádná volba. I přidělení byť jediného hlasu je lepší než žádná volba. Není lepší volba než ta, kterou si každý zdůvodní vlastním rozumem. Kandidátní listiny je vhodné vyplnit v klidu a s rozmyslem doma.

Nakonec nezbývá než si přát, abychom si po 11. říjnu nemuseli opět s T. Klusem pozpěvovat:

Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?
Za co, Pane Bože, za co, nechals nás se napálit?
Za co, Pane Bože, za co? Zas čtyři roky v prdeli.
Za co, Pane Bože, za co chceš, abychom trpěli?

I.Tinka

Příspěvek byl publikován v rubrice Komunální volby 2014, Veřejná správa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář